Přítelkyně podnikatele

Nepíšu, ale žijeme.


Děje se toho tolik, že neni kdy psát. O víkendu jsme byli mávat spanilý jízdě veteránů, byla to nádhera. Ovšem Čudle nebylo nadšený tolik jako my. Spoustu starých motorek i aut. Udělali jsme spoustu fotek, ale všechny čekají na přetřídění. V pondělí Podnikatel podlehl kouzlu origami a skládal a skládal, až jsem i já složila tuleně. Jen Čudle nebylo nadšeno, i když hodně jsme stoupli v ceně, když Podnikatel poskládal několik druhů loděk.


V úterý jsme se zajeli podívat do leteckýho muzea v Deštný. Čekala jsem sice něco trochu jiného, ale i tak to bylo moc fajn.


Jinak se máme báječně. Každý den snídáme i večeříme na terase, dost často nám tam vyjde i oběd. Chodíme na brusle a na kolo, na dlouhý procházky, na dětský hřiště a koukat na vlaky, když u nás teď žádnej nejezdí. Čudle nadšeně přijalo opravu mostu u nás za barákem, protože je tam k vidění BAGV a taky TA-TVA a i z terasy je vidět na tatry, kterak vozeji suť a kameny. Často musíme na zahradu, protože HOUPITY HOU.


V sobotu se chystáme do Písku na Cipískoviště, tak snad nám vyjde počasí a jako bonus bude výstava krtka, za který nejspíš naše dítko zas nebude spát jako ze všech větších zážitků, ale ta radost, svítící oči a to jak se nadšeně doslova klepe mi za tu bdělou noc stojí.

Že bych zase začala pracovat? Už je to pár let, co jsem byla naposled v pracovním procesu. A že bych dokonce pracovala něco fakt zajímavýho a hlavně něco, co by mě naplňovalo úplně maximálně? On by to vlastně ani moc nebyl pracovní proces. Spíš taková prima zábava ve volnym čase.

Musíme si držet palce, aby všechno klaplo. A já musim makat. Mám před sebou spoustu práce a odměna bude nejspíš hodně sladká. Není nad maximální motivaci. Juch.

Je nejvyšší čas udělat po dlouhé době další Čudlí zápis.

Nejdůležitější je samozřejmě slovník. Dítko je ukecaný strašně strašlivě. Pozná kočku (ČIČI) a ví, že dělá MŇAU. Pozná psa (HAF) i když někdy ho tituluje i ŇAM. Pozná krávu (BUU), ale někdy ke krávám přimotá i koně. Ze zvířat má ovšem nejradši PIPÍ, kterých je všude hafo moc. Jediný specifický pták je TÁP (čáp). Všechno co se hýbe a má kola (mimo vlaku – ten je Š Š Š) je DYNDYJÉ. Vlastně bylo, protože než jsem článek stihla publikovat, začíná se u nás postupně zabydlovat slovo AUDA. A nově od včera TATOL (traktor). Pak máme neojoblíbenější vozidlo BOBA, což je motorka ( i odstrkovadlo). Původ to má nejspíš ve slově babeta, neb na té jezdí můj Tatínek.

Pořád oblíbené je TAM, TÁME. Říká DOLU, ale znamená to jak dolů, tak současně i nahoru, takže stojí pod jídelní židličkou, křičí DOLŮ a natahuje ruce. Se spaním je spjaté slovo BLIK, Čudle si zhasne a další BLIK, když mu rozsvítím spacího medvěda. Když něco potřebuje, tahá mě a říká DU. Miluje Krtka, pozná ho neomylně a huláká T-TEK.

Začíná trochu skloňovat – dá mi ruku, někam si mě vede a žbrblá MÁMOU, chce-li dolů za dědou, visí na ohrádce a huláká DĚDOU, do sprchy chodí výhradně TÁTOU. Když nás hledá, volá MAMÍÍ, TATÍÍ.

Další slůvka, kterými vládne jsou HAM, HAJÍ, BUMBA (pít), MÍKO (mlíko), TAUTA (karkulka), TIKTAK / BIMBIM (hodiny), HAOO (telefon), mamince ku vzteku HAPAO (spadlo), TATEA (kačena), pak standardní BABÍ, TETA, BUM, HOP, HOPLA. Když kdokoliv odchází slyší TAU (čau), AOJ nebo NADAL (nazdar), i když nejčastější a nejoblíbenější je PÁPÁ. Pozná, že proti nám jde PÁM (pán) nebo PAÍ (pani) a pozná, když má dotyčný TOLO (kolo).

Z víkendu s Podnikatelem se vrátil se slůvkem BOJÍ, což chytil nejspíš od o půl roku staršího bratrance. Nejdřív to užíval hojně, když se mu něco nelíbilo (při oblíkání..), ale teď už se použití minimalizovalo na momenty, kdy má nejspíš vážně strach (když někdo zazvoní a on se lekne zvonku..).

Předpokládám, že jsem polovinu věcí zapomněla, ale lepší než drátem do oka.

- Myslíš, že seženeme nějakou větší bednu, abych z ní mohla udělat Čudleti domek?

- Hmm, nevím.

O pět dní později

- To máslo neni tuhý, ta lednička moc nechladí.... ježiš je v ní dvacet stupňů, ona vůbec nechladí.

O tři dny později

- Dobrý den, vezu vám tu ledničku.

- Můžete mi tu nechat tu bednu?

- Já ji snadno zlikviduju.

- Ale já ji potřebuju.

V sobotu dopoledne jsme sestavovali, dělali okna a dveře. Odpoledne jsem vytáhla prstový barvy, vyklidila kuchyň, svlíkla sebe i Čudle do polonaha a malovali jsme. Barvy byly všude a když prtě zjistilo, že je má i na břiše, trochu ho to rozladilo. Nicméně jeden bok zdobí asistopadesát více či méně zdařilých otisků malých tlapek.

Druhý den jsme vyklidili pole a Podnikatel prořezával, maloval a lepil sehnal druhou velkou bednu a teď nám v obýváku stojí dva metry dlouhá mašina s kabinou, ze který nám Čudle nadšeně mává, a která je uvnitř vybavená vždy plnou miskou křupek, polštářem a dekou.

Jsem zvědavá, jak bude nadšenej, až mě domek omrzí a půjde z domu, Tak nějak tuším, že nejvíc za něj bude bojovat Podnikatel.

Asi už jsem tu psala, že nemám nervy ani odvahu, abych Netopejrce stříhala drápy sama. Hezky pokorně ji jednou za čas odvezu na pedikúru.

Ten čas nastal před cca týdnem.

Čudle si Netopejrky moc nevšímá. Krmit přes klec ji chodí, ale to je všechno. Hladit ji nechce, to mě chytí za ruku a smejčí mě, abych ji hladila já a on se jen dívá.

Proto mě překvapila jeho reakce, když jsem Netopejrku vylovila z klece. Nastrčila jsem ji do papírový bedny a zavřela ji. V ten moment začalo Čudle zoufale plakat a křičet "BOJÍ, BOJÍ". Křičel když jsem ji nesla dolů ze schodů. uklidnil se, když na nás koukali s Podnikatelem z okna, ale jen jsem ji naložila do auta, začal nanovo.

Celou dobu na nás prý netrpělivě čekal a když jsem konečně donesla bednu nahoru, s ulehčením se ujistil, že i králík je na svým místě a zase si šel klidně po svých.

A zase kolem sebe choději, aniž by se o sebe nějak zajímali.

Velikonoce proběhly poměrně příjemně.

S Čudletem jsme strávili tři dny u našich a zbytek u Dědy, což je vzhledem k dítku vždy nejlepší volba. Ráno rozloupne oči v letu se nasnídá a už mi nese oblečení a boty a honem honem za Dědou na dvůr a do dílny. Já sedím na prahu, snídám a sleduju to poletování. Vždycky je mi tak blaženě a tolik mě mrzí, že tohle nemáme doma. Den uteče dřív než se otočíme. Večer padá Čudle do postýlky kolem devátý, ale přesto dělá divadlo, protože u Dědy spí prostě nerad, asi pro všechny ty zážitky a pocit, že by mu něco uteklo.

V sobotu za námi přijel Podnikatel a přivezl si kolo, což bylo vcelku zbytečný, protože počasí rozhodně cyklovýlet neumožňovalo (i když nakonec se v pondělí odpoledne umoudřilo a vyrazili jsme). V neděli měla Ona narozeninovej oběd, na kterej strašně rozumně pozvala Dědu s Drbnou a současně i Pani Posedlou (bývalou ženu Dědy). Nakonec se to obešlo nez scény, i když jeden moment mě stál hodně energie. Paní Posedlá totiž podestlala svýho čokla Podnikatelevo mikinou (aniž by se zeptala), aby neseděl na tvrdý židli (to, že byly místa přesně na počet a kvůli tomu, aby mohl sedět čokl ma židli byla odstraněna Čudlí židle, nechám úplně stranou). Naštěstí jsem to zmerčila dřív než Podnikatel a donutila jsem ho, aby to nekomentoval. Už jsem psala, že můj muž nenávidí chlupy ze zvířat? A to nemluvím o tom, že venku bylo bahno. Když jsme odcházeli, nezapomněla to Pani Posedlá rádoby ftipně okomentovat, načež jsem jí doporučila, že by měla být radši zticha. Druhý den se se mnou nebavila.

V neděli tak nějak vyplynulo ze situace, že Kadeřnice vyfasovala na noc dítko a tak jsme neváhali a vyrazili do kina. Neylo moc na výběr, takže volba padla na Probudím se včera a mile mě překvapilo, že to vůbec nebylo marný.

V pondělí klasická šupačka. Děti obcházely baráky a tak jsem byla notně seřezána. To je další věc, která mě mrzí. Těžko jít na koledu ve městě. Čudle bylo loni s Dědou a letos ho vzal můj Tatínek, takže o to zatím nepřišel. Odpoledne jsme vyrazili ještě všichni na kolo a pak už hezky zpátky domů.

Bylo to fajn. Zase jsem měla pocit normální rodiny.

Tentokrát je pobyt u Dědy velice poučný. Dal by se klidně kvalifikovat na kurz partnerských vztahů.

Opět k nám zavítala Ona. Všichni jen tiše sledujeme vzahy v její rodině. Můj muž je perfektně vystihl – Ona se chová přesně tak, jako my, když jsme na sebe strašně nasraný a hledáme jakoukoliv záminku, jak to vygradovat a konečně se pěkně poštěkat. Jenže Ona to tak má normálně.

Po každym šlape kvůli naprostejm hovadinám. Všechno kontroluje, všechny buzeruje. Hlídá i to, aby si její muž vyčistil zuby. Dohaduje se o milimetry. Neexistuje ani minimální prostor pro diskuzi a hlavně žádnej prostor pro to, aby se kdokoliv svobodně nadechl. Všechno je nalajnovaný. Tohle se dělá takhle a támhleto zase takhle a to je jedinej možnej způsob. Když chce, aby někdo udělal krok do prava, je nutno zeptat se o kolik přesně, protože je téměř jistota, že to bude buď málo nebo hodně.

Řešeji se strašný kraviny. Hodně jsem přemýšlela o tom, jakej by to mělo důsledek, kdybych takhle jednala s Podnikatelem. Buď by začal být laxní a a mouchy snězte si mě ( jako je Její muž) a nebo by mě prostě vystěhoval, což je mnohem pravděpodobnější, protože ho znám.

Stěžuje si jak je unavená, jak je všechno na Ní a nikdo jí nepomůže. Přitom většinu problémů si dělá sama tím, že sebemenší blbost je smrtící problém hodný strašlivého dohadování a scén. Ona nemůže říct svým dětem, aby si šli lehnout, protože děti jsou i jejího muže, tak by jim to přece mohl říct on (dětem je 12 a 15) a dokáže na něj deset minut ječet, že je neschopnej a nic nedělá.

Je to docela mazec. A navíc je to pěknej trenink pro mojí trpělivost, protože, chvílema si nejsem úplně jistá jestli Ji nezabiju.


Jako bonus jsem se opět utvrdila v tom, že mám úžasného a báječného muže a náš vztah sice neni dokonalej, ale je nádhernej.

Všichni chlapi z baráku se sbalili a odjeli na tři dny pryč. Já tu osiřela.

Zvečera jsem si řekla, že nebudem plácat elektriku, když přece můžu zatopit v kotli. Rozdělala jsem a u Chirurgů se těšila na teplíčko. Pche. Odbočkou musim říct, že máme strašně složitý topení, všelijaký páky, čudly, ventily, několik okruhů a všelijaký jiný vychytávky.

Jak tak čekám, mám pocit, že něco rachtá. Když to začne mlátit, tak pochopim – já to fakt uvařila. Sbíhám dolů do sklepa a jsem relativně v klidu. Jenže se mi nedaří kotel zpacifikovat. Začínám trochu plašit a volám Podnikateli. Otočim asi stopadesáti pákama a nic se neděje. Plašim o něco víc. Ještě jednou projdeme všechny ty dementni páčky a čudly a když to pošteluju začne se téměř okamžitě nahřívat pětsetilitrová nádrž. Všechno mlátí, tluče a teplota na displeji letí strmě nahoru, vyběhne na šedesát a pořád dál, ale trubky i nádrž pořád tlučou. To už začínám být hysterická a klepu se po celym těle. Podnikatel mi neustále opakuje ať se uklidnim a jdu na zahrádku.

Jenže já už hrůzou nevidim a neslyšim, děs, že se roztrhnou trubky nebo nedejbože ta nádrž, jsou mnohem silnější, než jakýkoliv uklidňování. Akorát mu stopadesátkrát zopakuju, že jdu pro souseda a bosky vybíhám z baráku a zvonim vedle. I tak pořád slyším, jak doma všechno tluče a mlátí. Než se soused vyhrabe je klid po boji. Nádrž si už jen trochu pobublává. Já se stále klepu a tep mám v astronomickejch výšinách. Soused ochotně počká, než teplota na kotli spadne, znovu překontroluju tisíc hejblátek a pokusí se mi vysvětlit co, kam a jak, ale mně je to úplně jedno. Radši zavařim hodiny na elektriku, než znovu topit.

Na rozloučenou se dozvim, že soused nikoho takhle rozklepanýho a vyděšenýho ještě neviděl, popřeje mi dobrou noc a nepochybně si myslí něco o hysterkách, ale je mi to krásně jedno.

Doufám, že to nejhorší z osamnělýho víkendu mám za sebou.

Od Tatínka jsem si půjčila nosič na lyže. Ve středu ráno jsme zjistili, že neni kompatibilní s našima příčníkama, nepasovala na ně ani sousedova rakev, ani cokoliv jinýho (ano, příště si jistě znovu koupíme originální škodovácký). Sjezdili jsme polovinu města a nic. Hodinku před odjezdem se nám podařilo půjčit rakev ve skicku. Juch.

Během poponášení věcí směrem ven jsem asi pětkrát hledala peněženku, dvakrát telefon, jednou klíče od auta a dvakrát klíče od rakve. A pak taky spoustu nepodstatných věcí. Nenašla jsem akorát sluchátka, který jsem si den předtím koupila (s doživotní zárukou, ale nevim k čemu mi je, když sluchátka nejspíš někdo pozřel). Podnikatel kroutil očima.

Pár minut před odjezdem mi drahý klade na srdce, ať jsem zodpovědnější, ať nic neztratim a nezapomenu, abych nemusela řešit nějaký problémy. Plácnu se do čela a vybíhám schody domů. Ze skříně beru dvoutisícovku a sedmnáctset a strkám je do kapsy. Můžeme jet.

Za městem si vzpomenu, že jsem se nepřevlíkla z trička, který mi dítě zadělalo u oběda a téměř okamžitě naskočí myšlenka, že jsem si nevzala trička ze sušáku. O chvilinku později si uvědomím, že piercing, kterej jsem si před dvěma dny vyndala stále leží na komodě a že šance, že mi ta fuka zaroste je značná. Mno. Buď zodpovědná.

První zastávka Mladá Boleslav. Jdu do DM a kupuju Čudleti pití. Zbytek peněz strkám do kapsy, zacházíme do zverimexu a za sebou slyším "mladá pani", otočím se, "vypadly vám peníze" a slečna mi podává těch sedmnáctset. Gymplačka mi odebírá veškerou hotovost, ukládá ji do mojí peněženky a bere si ji na starost. Buď zodpovědná.

Ve čtvrtek ráno mě pálí oko, hledám tu zatracenou řasu co mě řeže, ale neuspěšně. Celej den leje.

V pátek ráno mám oko podivně slepený, řasu jsem pořád nenašla. Odpoledne koukám v autě do zrcátka a vidim ji v koutku mrchu, ale nadaří se mi vyndat. Doma už ji nemůžu najít a nenajde ji ani pět lidí, který mi oko prohlídnou. Opět téměř celý den prší, situaci zachránil bazén v Trutnově a večer bowling.

Sobota ráno. Oko slepený. Konečně je hezky, takže vyrážíme na sjezdovku. Na parkovišti zjistíme, že bez lyží neni lyžování a bez klíčů od rakve neni lyží. Vracím se domů pro klíče. Odpoledne vyzvedávám Gymplačku a následně míříme na pohotovost, neb oko bolí jak sviňa. V čekárně lidí mraky a dítě čeká v autě, takže se na patě otáčim a jedem domů.

V neděli ráno nemůžu oko otevřít. Nachystám na snídani a odjíždím na pohotovost. Nikde nikdo.

"Hmm, jestli jste měla v plánu oslepnou, jdete moc brzo, to přijďte až tak za tři dny, takovejhle zánět spojivek jsem už dlouho neviděl". Doktora zajímá, kdy jedem domů, a následně ho zajímá i časový údaj. Udělá maximum, abych za dvě hodinky mohla řídit. Nakonec mi řekne, že mi drží palce, aby mě zítra neviděl v černý kronice. Nicméně pro sichr mi do zprávy napíše, že chci řídit a že on to nedoporučuje.

A jinak jsme se měli BÁJEČNĚ.

Tak jsem se na Novinkách dočetla, že lázeňský pítka jsou kýč jak bič.

Zajímavý. Můj Tatínek je poměrně častým zákazníkem v obchodech, kde jich maji přehršel. Ne, že by je nějak sbíral, ale já z nich pila jako mrně. Milovala jsem to. Ke snídani u Dědy vždycky musel být čaj v "brkátku". Postupně se tenhle zvyk přenesl i k nám domů a velké víkendové snídaně se bez bublajícího čaje prostě neobešly.

Když tak o tom přemýšlím, tak ani nevím, kdy mě pítková vášeň opustila. Rozhodně to ale bylo něco mezi střední a vysokou.

Je nabíledni, že jsem o tuhle srandu nemohla Čudle připravit. První pítko dostal od našich v létě. Jenže nemotorný ručky poměrně snižujou jeho životnost (i moje chromý pařáty tomu přispívaji) a tak se tu objevují nové a nové kousky s veselýma obrázkama.

Nemůžu říct, že by Čudle toužilo pít výhradně z pítka, mnohem radši sáhne po skleničce, ale to přisuzuju tomu, že zatim nepřišel na to, že do něj může i foukat.

Ale ta rozkoš, když dítko spí a já si uvařim kotel čaje, naleju a chvíli foukám zlehka a chvíli pořádně až čaj stříká.. K nezaplacení.

Už jsem řikala, že pojedem na hory? Juch. Těšim se jak na Ježíška. Sepisuju dlouhý seznamy toho co je třeba pobalit, aby dítko mělo aspoň základní komfort a hlavně teda samozřejmě proto, abych něco nezapomněla, neb nemůžu myslet na všechno. Můj největší balící problém jsou ponožky, na ty zapomenu v devíti z deseti případů.

Neustále zvažuju, co potřebujem nutně a bez čeho se obejdeme, protože kupodivu Karkulka neni nijak nafukovací a Čudlí krámy jako jídelní židlička a podobně jsou poměrně neskladný (o bobech ani nemluvim).

I jsem zvědavá, jak to vlasně proběhne, jedu s Čudlíkem a Gymplačkou a s náma parta cca osmi lidí a všichni jedou chlastat, takže bude asi veselo, ale na silvestra to klapalo parádně, takže předpokládám, že i tentokrát to bude v pohodě.

S Čudletem budem chodit nejspíš plavat, jeden den se chci podívat na vrchlabskou porodnici a jeden den odevzdám dítko dvěma pani učitelkám na hlídání a konečně obuju lyžáky, helmu, lyže... Už jsem říkala, že se těšim? Asi si začnu stříhat metr. Ještě týden.

Co mi dělá těžší hlavu je to, jaká bude cesta hlavně – kde si sakra půjčím řetězy.

Kdyby mi byl někdo řekl, že malý děti jsou tak vděčná pracovní síla, pořídila bych si je dřív.

Je to báječnej věk, ten ROK. Dítko je vděčný, že může dělat to, co rodičovstvo a dobrovolně pomáhá a co víc – dokonce rádo pomáhá. A ještě jako bonus se hrozně rychle učí. Ochotně mi pomáhá vyndavat myčku přesně ví, kam patří prkýnka, hrnce a pokličky. Ví, kde máme ve skříni ponožky a spodní prádlo a která půlka skříně je moje a která Podnikatelova, takze tam v pohodě nanosí drobný kousky. Moc dobře ví, kde je hadr, aby měl čim utřít rozlitou vodu. V případě sypký neplechy binec vysaje, ale to musí ještě vypilovat. Mezery má i v podávání prádla k usušení, neb mi podává pět kusů najednou, ale tak učenej z nebe nespadl..

Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží.

Někdy v listopadu mě přepadl pocit, že by dítko mělo mít spací fusak, neb přikrytý samozřejmě nespí a v dlouhym se strašně potí.

Jenže sehnat spací fusak daný velikosti se nejevilo moc nadějně. Takže se TO stalo.

Já, šicí blb, švadlena netrpělivá, vytáhla ten nechtěný dar ze skříně a rozložila návod. Chvíli potom jsem zjistila, že jsem nejspíš při převozu pekelnýho straje ke Kadeřnici a zpátky ztratila základní patku. Nu což, chci šít? Chci! Nasadila jsem tam jinou a jako věci neznalá jsem nepoznala rozdíl. Vztekala jsem se moc. Nitě se trhaly a cuchaly a spodní niť nechtěla nahoru, jehla se mi zlomila, ale překonala jsem ty okamžiky, kdy jsem to chtěla hodit z okna a během dvou sprostých večerů byl pytel na světě.

Znovu jsem k tý potvoře zasedla minulý týden. Ušila jsem Čudleti čepici. Je strašná. Dokonce strašně strašná. Ale nedala jsem se odradit a spáchala jsem druhou. Ta je o poznání lepší (i když by dítko sneslo o chlup větší), zahřálo mě u srdce i to, že Gymplačka (věčný kritik) nevěřila, že ji šily moje ruce.

Teď ve skříni odpočívají látky za necelou tisícovku (ano rušeji u nás obchod s látkama a maji je za polovinu) a čekaji až vymyslim na co je správně využít.

V rámci osamostatňování Čudlete, a taky mých velkolepých plánů na březen, bylo nutné ozkoušet, jak si prcek povede přes noc u babičky.

V sobotu jsme ho vysadili u Kadeřnice a jeli vstříc kinu a jiným veselostem. (Sherlock Holmes je báječnej a nikde nemaji dětský zateplený gatě). Na noc jsme zůstali u Dědy, protože kdyby přece jen náhodou, tak ať v noci neletíme 30km.

V devět psala Kadeřnice, že dítko spalo dřív než padlo do pěřin. (což je u našich zázrak, protože tam obvykle nechce spát za žádných okolností a to i přesto, že doma si zhasne světlo, lehne si a než zavřu dveře, tak spí) Ráno přišla druhá sms, že ať přijedem na oběd.

Dopadlo to skvěle, dítko spalo, k ránu se napilo a spalo zas.

Z toho plyne, že můžu bez obav zabookovat pokoj a nahlásit Kadeřnici datum, aby si mohla vzít dovolenou. Juch.