Přítelkyně podnikatele

V rámci osamostatňování Čudlete, a taky mých velkolepých plánů na březen, bylo nutné ozkoušet, jak si prcek povede přes noc u babičky.

V sobotu jsme ho vysadili u Kadeřnice a jeli vstříc kinu a jiným veselostem. (Sherlock Holmes je báječnej a nikde nemaji dětský zateplený gatě). Na noc jsme zůstali u Dědy, protože kdyby přece jen náhodou, tak ať v noci neletíme 30km.

V devět psala Kadeřnice, že dítko spalo dřív než padlo do pěřin. (což je u našich zázrak, protože tam obvykle nechce spát za žádných okolností a to i přesto, že doma si zhasne světlo, lehne si a než zavřu dveře, tak spí) Ráno přišla druhá sms, že ať přijedem na oběd.

Dopadlo to skvěle, dítko spalo, k ránu se napilo a spalo zas.

Z toho plyne, že můžu bez obav zabookovat pokoj a nahlásit Kadeřnici datum, aby si mohla vzít dovolenou. Juch.

O peripetiích, který předcházely nástupu na plavání v září jsem tu psala i o tom, že mě rozladily natolik, že jsem zvažovala, že chodit nebudem, ale zatim se držíme. I když jsem zase na vážkách.


Je to fajn, Čudle se naučilo skákat ze stoje do vody, dokáže se držet kraje a ručkovat kolem bazénu, udrží se v kruhu. Když se dostane pod vodu, dokáže makat, aby se sám vynořil a jako bonus ho to baví. Bazen je parádně přizpůsobený dětem, spoustu pomůcek a všech možných udělátek do vody a navíc skvělá lektorka.


Na druhou stranu – lekce je půlhodinová, což je v jeho věku už málo, v tomhle kurzu nás dali mezi starší děti, takže některý pokyny fakt nemůže pochopit (ručkujte kolem bazénu, přelezte přez záda rodičů a dál ručkujte), cena je 300,- za tu půlhodinku, což se mi zdá až kam a poslední hřebíček pociťuje Podnikatel. Zázemí pánských šaten je totiž k smíchu. Když se nedejbože sejdou dva tatínkové, tak se tam prostě nevejdou, sprcha je víceméně v celym prostoru šatny, všude mokro a kluzko, jeden přebalovák na záchodě, neni kam odložit dítě, aniž by bylo mokrý nebo se potlouklo na dlaždicích, nezřídka stojí dítě v otevřených dvěřích na chodbě a tatínkové se oblíkaji.


A co se mi příčí úplně nejvíc je to, že mám prostě pocit, že na všech prachsprostě rejžujou. Každý dva měsíce jim dáme necelý tři tisíce za 8 půlhodinových kurzů, když bysme chtěli jít do bazenu mimo lekci, tak pro nás tři to vyjde na 250,- s tim, že tam neni žádnej "plavčík" kterej by umravnil starší děti (a někdy i rodiče!!) když skáčou do bazénu a mimina sotva polykaji vodu. Navíc vzhledem k malý pánský šatně se stává, že neni volná skřínka.


Minulý týden jsem měla nápad, že tam budu chodit na pilates, ale opět rozhodla cena, když budu chodit tam, dám za dva měsíce 1200,- ,včera jsem vynašla, že když budu chodit jinam dám za 10lekcí 500,-.


Takže zase zvažuju pro a proti a přemýšlím, jestli se na to nevybodneme.

Vánoce jsem přežili.

Náladička byla fakt super. Od třiadvacátýho jsme byli v sobě a uklidnilo se to až za čtyři dny. Nakonec jsme byli samozřejmě doma, protože práce. Měla jsem strašnou radost, protože jsem se přece nikam netěšila.

Na Štědrý den jsme byli nakrmit kačeny, který za náma pak uháněly po chodníku, koukali jsme na pohádky a já slavnostně vybalila luxusní (objednaný) cukroví.

Strom dítko nadchnul. Nejvíc ovšem dřevěná panenka, kterou během chvilinky zbavil ručičky, křidýlek, flétničky a pak i druhé ručičky. Dárek ho zajímal jen první a všechno ostatní mu bylo pumpička. Nakonec se ujaly dva a na auto na dalkový ovladání je ještě malej, ale tušim, že to nebude dlouho trvat. Výsledek dva ze tří je vcelku pozitivní.

Čtvrtek před Vánoci jsme si spestřili návštěvou na pohotovosti, neb jsem před půlnocí zastihla dítko klečící v postýlce a evidentně se dusící. Když se konečně nadechl, sípal jak při při astmatickym záchvatu. Klepala jsem se od hlavy po patu, volala jsem Podnikateli (neb stále pracoval kdesi na stožáru) a přemýšlela jsem jestli volat rychlou, běžet k sousedovi nebo co vlastně. Nakonec jsme vyrazili na pohotovost. Prej laryngitida a léčit zimou. Koukala jsem jak puk, nikdy jsem se s tim nesetkala. Teď už je Čudle celkem ok a já přestávám paranoidně poslouchat každý zachrchlání a každej nádech.

Začínám být na lano!

Ohromná chudinka se strašnejma zdravotníma problémama. Dokonce takovýma, že nemůže z domova NIKAM jít, mimo do práce a zpátky. Nákupy se samozřejmě nepočítaji. Nevytáhne prdel z domu jak je rok dlouhej jen sedí a čumí, do bulváru nebo do televize. Nedejbože, kdyby měla jít pěšky na druhej konec ulice. Jedině by tam měli stánek vietnamci.

Dokonce nemůže ani nikam popojet autem. Může jen v rámci města, neb její věčný záněty močovýho měchýře (který jsou troufám si tvrdit pouhým výmyslem, neb zázračně mizí spolu se začátkem výprodeje na vietnamské tržnici) jí nařizují i to, že použít záchod kdekoliv jinde než doma nelze.

Jednou za tři měsíce ovšem vyrazí na víkend přes půl republiky k příbuzným (kupodivu cestu přečká bez zastavení). Na návštěvě zaujme klasickou polohu v křesle, proti televizi a s Pestrým světem na klíně. Každé ráno hostitelce oznámí, že se jí špatně spalo, ovšem až poté co se v jedenáct vyhrabe z peřin, aby zaujala standartní polohu a strávila v ní opět celý den. (jo, příbuzní si klepou na hlavu)

Prý se nikomu nechce vnucovat. Což obnáší i to, že se téměř nestýká s vnoučatama, protože ona jim NIKDY nezavolala, aby je pozvala, vždycky museli oni, chápu, že je opruz vnucovat se vlastní babičce.

Dokonce se až tolik nechce vnucovat, že když ležel v nemocnici její životní partner, bylo jí přiliš zatěžko, aby ho navštívila, přestože autem je to asi 3 minuty.

Přijedou-li příbuzní za ní, jdou do města na procházku sami, neb (pohrdlivý tón) ona se nikam nepotáhne/je tam zima/už tam byla. Pokud je návštěva vícedenní, stráví ji převážně ve standartní poloze. Možná proto k ní nikdo nechce jezdit a nepřijede ani když je pozvanej.

Dneska jsem vyrazila, že jako každý týden poběžíme na plavání. Na rohu v pekařství jsou koupila rohlík, abych dítku ucpala kušnu a vyrazili jsme.

Uběhla jsem 700m a otočila jsem se k domovu. Zespodu od řeky fučelo tak, že mi to rvalo kočár z ruky. Jelikož neznám horší situaci, než být doma s nemocnym hadem, tak jsem to vzdala. Půjdu večer sama.

S listopadovým běháním jsem spokojená. Dalo to dokupy 120km a to jsem jako tradičně na začátku měsíce moc neběhala. Nevím čím to je, ale začátek měsíce vždycky pokulhává. Zatím nemám vybranej běžeckej cíl. Teda mám, ale potřebuju si to naměřit na mapách a jeden si konečně vybrat, takže až příště.

Běhání zdar.

Každý rok si chci koupit nějaký pěkný šuplíčkový adventní kalendář. Každý rok je mi líto peněz. Ani letošek neni výjimkou.


Myslím, že ale příští rok bude konečně rokem R a já pořídím něco, do čeho budu moct cpát dobroty Jáchymkovi. Nicméně i letos jsme bez kalendáře.


Na druhou stranu jsme letos měli v předstihu adventní věnec. Využila jsem svojí dovednosti péct báječně betonové perníčky a letošní věnec je voňavý perníkový. (a nějakej zlořád mi na něm už stihl ulomit jednu packu co drží svíčku)


Letos se na Vánoce podivně těším. Nevím co to způsobuje. Možná to, že vim, že si to budu jen užívat a nebudou žádný starosti. Cukroví jsem objednala a na Štědrý den budem někde na kratší dovolený, takže nějakej úklid, zdobení stromku a vaření večeře je mi pumpička. Akorát musím vybrat hotel s televizí, abysme neprošvihli pohádky.


Dárky mám víceméně komplet. Některý teda čekaji na realizaci, ale důležitý je, že mám plán. Co bylo třeba nakoupit, to je nakoupený a co bude třeba udělat to spytlíkuju po večerech s hrnkem svařáku. Letos mám z Vánoc fakt dobrej pocit.

Vypadá to, že jsem nemoc přeběhala.

A taky poslala dál. Dítko soplí, včerejší noc jsem vstávala co 30min, neb dítko s ucpaným nosem nemohlo spát, dnešní noc byla lepší, ale jen do půl třetí. Ale tak co, nemůže bejt každou noc posvícení. Ovečka je zatím velice nerozumná a nechce vypít hrnek zázvorového čaje a to jsem mu udělala slabej, ne takovej, ze kterýho slzeji oči.

Měla jsem v plánu dojet do lékárny, natankovat a pak se třeba u řeky kousek proběhnout, jenže můj drahý si nachystal kalhoty a na otázku "kam jdeš" odpověděl, že na rehábky a tudíž Karkulkou. Takže jsem utřela a musim počkat.

S rehabilitacema je to taky ftipný. Objednávací doba cca dva měsíce. Co na tom, že po úraze je třeba rozhejbávat to včas. Takže Podnikatel je stále na neschopence, neb ještě nemá všechny rehabilitace po kupě a zatim je vě hvězdách, kdy ho teda uschopněji. Že by nepracoval, se teda říct nedá, neb už je v procesu někdy od půlky října, ale tak neni to oficialně.

Ani jsem se tu nechlubila, jak už nevíme co by a tak se Podnikatel někdy před třema týdnama přiotrávil chladící kapalinou z auta. Ne že by ji pil, ale celý den ji dýchal. Bylo to veselé až ftipné. Zimnice, horečka, v krku asi miliarda boláků.. fakt super. Jako léčbu si vygůglil chlast a tak padla lahev šedesátiprocentní rakije, kterou jsme dostali a na kterou se tu prášilo.

Už pár dní bojuju s něčím. Nevím jestli se o mě pokouší nemoc nebo co, ale už mě to moc nebaví.

Jsem jak praštěná palicí po hlavě a hlavně jsem tááák unavená. Naposled jsem si šla s dítkem po obědě lehnout ani nepamatuju a včera jsem usnula, jak když mě do vody hodí. Bolení v krku uteklo před silnym zázvorovym čajem. Jak se zbavit únavy a bolení hlavy to nevím. Dneska snad konečně aspoň vyběhnu na nějakou kratší trasu, protože sedět v tomhle nádhernym počasí doma by byl hřích a navíc tajně doufám, že rozběhám tu únavu a snad i tu hlavu (aspoň to bolení).

Nic mě nebaví a nic se mi nechce. Dítko se kolem mě placatí jen jakoby mimochodem a hrozně mě otravuje si s nim hrát. O to větší vymejšlí hovadiny, neb se strašlivě nudí. Už aby tenhle divnočas přešel, protože jsem otravná sama sobě.

Ovce s náma bydlí už něco málo přes rok a je to mazec, jaká je to změna.

Z tupě civící ňumky, jež ležela na zádech a v případě nespokojenosti vydávala na protest tichý fňukot, je o 30 cm vyšší chodící pan všechnochcividět, který na protest vydává řev jak siréna první středu v měsíci.

Miluje králíka a králík začíná ovčátko respektovat. Honěji se z pokoje do pokoje a Jách následně zalejzá za Netopejrkou pod postel. Dítko chodí ušatku hladit přes klec – vlastně je to jeho první ranní cesta a přes den nabírá směr klec ještě mnohokrát.

Přibejvaji boule a všelijaký šlice, ovšem dítko je statečné, chvíli kouká, pak se usměje, konstatuje "BU" a pokračuje v neplechách. Stejně tak koukal, když si sedl zadkem mimo a zbuchnul ze schodů. Ležel tam a koukal na mě výhružnym pohledem "seber mě nebo tě zabiju".

Jídlo sdílíme většinou společně. Miluje avokádo na rohlík a večer se spolu cpeme pomelem. Málokdy odolá skleničce teplýho kakaa. Po Podnikateli má lásku k takovejm věcem jako jsou maliny, ostružiny.. Ono když se to vezme kolem a kolem, tak máloco mu nechutná.

Spaní je slušný. Od cca devíti měsíců, kdy skončilo období vstávání co hodinu a půl spí dobře a budí se dvakrát až čtyřikrát za noc, což považuju za luxus. Spát chodí jak kdy. Plus mínus hodina to držím okolo půl deváté a vyspanej bývá mezi osmou a půl devátou. zatím se drží svých dvou denních spánků, ale počítám, že to nebude dlouho trvat a dopolko spát přestane.

Žvaní o sto šest. Začal používat "Gty jeee???" s mojí intonací a jednoznačně to znamená "co to je". Takže půlku dne trávím odpovídáním na "gty jee??". Dalším oblíbeným je "BAM BAM". Nejčastěji je to slyšet, když drží v ruce kuželku jako kyj a chystá se do něčeho prásknout, ale používá to i v případě, že propleskne mě.

Vytřel zrak všem co se furt dokola ptali, jestli utekl roku a chodit začal den před narozeninama. Do té doby jen takové pokusy, pár kroků, ale tohle se rozběhl přes obývák a od té doby se nezastavil.

Začíná jevit zájem o knížky, ale stále okázale ignoruje jakýkoliv pokus o dětské hříčky, nějaký paci paci nebo udělej pápá.. má nás těžce na háku. Z hraček je u nás nej káča, od cca 8měsíců, kdy se ji naučil roztočit se k ní stále vrací. Oblíbenou novinkou je i tatrovka po Podnikateli, kterou jsme sundali z půdy.

Zubů vlastní od léte stále osm kousků, čtyři a čtyři. Díky nim jsme se taky potýkali s prvním výchovnym nešvarem – dítko hlodalo. A to tak, že mi zůstávaly krvavý otisky zubů. Když stisknul tak, že se mi zatmělo před očima, měla jsem co dělat, abych ho prudce PRUDCE nemajzla po hlavě. Ale přešlo ho to a v poslední době je klid.

A o je asi tak všechno. Nejsem schopná mu zapisovat do knížky, tak aspoň tady, abych měla co odpovědět, až se jednou zeptá "a kdy jsem začal chodit já?"

Tatínek kostatoval, že bude gastrofest. Moc jsem té poznámce nevěnovala pozornost. Vzpomněla jsem si na to až ve čtvrtek (v den konání).

Když se Podnikatel vrátil od prvního klienta a my se chystali snídat, zkusila jsem to nadhodit. Během patnácti minut jsme byli sbalený, Ovce měla domluvený hlídání u Kadeřnice (která je stále ještě doma) a vyráželi jsme. Po cestě jsme vysypali dítko a nabrali směr Školní město.

Za branou výstaviště nás čekalo pár stánků se svařákem a domácíma klobásama, čemuž jsme odolali a pokračovali dál. V první řadě jsme si dali kafe na rozjezd.

Pak jsme potkali stánek s exotickym masem. Dali jsme si zebru s dýňovym pyré a s kapkou bodlákového oleje (miluju bodlákovej olej). Zebra mi chutnala z celýho dne asi nejvíc a na dýňový pyré nemělo nic.

Pak Podnikatel objevil stánek s červama a podobnou havětí. Nasypal mi hrstku do dlaně a "jez". Zjistila jsem, že největší problém mi dělá na to sahat. Takže jsem to do pusy otočila celý a bylo. Chutnaly jako oříšky. Jenže Podnikatel neměl dost z ochutnávky a zatoužil po vlastní misce. Dostal dvě kobylky, hrst cvrčků a hromadu červů. Na kobylky jsem si netroufla. Na cvrčky jsem si musela vzít vidličku a pak to bylo ok.

Následovalo degustační menu školy (tuším) ve Velenicích. Houby s cibulkou, hovězí se švěstkovým přelivem a petrželovým pudinkem a jako dezer krupicová kaše s ořechy.

Pak jsme vyrazili do sladkýho pavilonu, kterej mě trochu zklamal, neb tam neměli téměř nic, co by se dalo požrat.

Nakonec jsme se vrátili k exotickýmu masu a ochutnali jsme pakoně s kuskusem. Nijak mě nenadchl, ale Podnikateli chutnal.

Pak už bylo na čase hupsnout do Karkulky (tentokrát pilotoval Podnikatel, neb já si dala ouzo a malý pivo) a valili jsme pro Ovci a Podnikatel do práce.

Moc vydařený den.

Na roční prohlídce dítka jsem opět nebyla matkou roku. Už mě to začíná trochu srát.

V první řadě jsem si vysloužila zdvihlé obočí, neb jsem neměla tušení, kolika slovy naše dítě disponuje. Je jich dost a já je nemám napočítaný.

Podruhé jsem si vysloužila bububu, neb jsem dítku začala dávat tvaroh brzo (oč je tvaroh horší než jogurt mi ovšem nevysvětlili). Tak jako tak "můžeme být rádi, že to jeho malý nebohý ledviny přežily". MNO.

Třetí kámen úrazu přišel ruku v ruce s očkovánim. Očkování planých neštovic mě fakt pobavilo. Navíc jsme se trochu poškorpili kvůli očkování spalničky/zarděnky/příušnice. Mám dva měsíce na to, abych vymyslela strategii, abych dítko uchránila. Kdyžtak pošlu Podnikatele, on má hubu prořízlou. Nicméně jsme se nevyhnuli jakéhosi hraní na city jako v případě tvarohu – "já bych si přál, aby byl proti těmhle SMRTELNEJM nemocem očkovanej". Je mi vcelku jedno co si přeje doktor. Nicméně ještě zvažuju, jestli jo nebo ne nebo co.

Výsledný parametry jsou 12kg a 80cm.

Jen z dálky sleduju, jak bude probíhat rozvod ženicha a nevěsty a je mi z toho strašně smutno.


Nerozumím tomu. Nejspíš jsem ještě malá a hloupá. Jak se dva lidi, kteří se ještě před rokem tolik milovali, můžou tolik nenávidět. Proč si někdo bere jako rukojmí dítě. Proč háže klacky pod nohy a hlavně teda – proč to proboha propírá na facebooku? Proč hraje na city všem okolo? Proč to nejde v klidu?


Tím, že chlapeček chodí v posraných punčocháčkách a pozvracenym tričku se přece nemstí partnerovi. Ano asi je dobře, že to proběhne teď, že si to dítko nebude pamatovat. Jen mě mrzí, že šance na to, aby malej byl s tátou, kde by mu bylo evidentně líp je téměř nulová.


Proč si nevážíme toho co máme. Dřív byl rozvod ostuda. Dneska je to vítěžství a cesta jak oškubat toho druhého a jak se pomstít. Chápu, když k rozvodu dojde kvůli týrání, závislosti, hazardu.. ale nechápu, proč k němu dojde z nudy. Přijde mi to ubohý. A přijde mi ubohý, že dva lidi, kteří bez sebe tolik nemohli být, že se vzali, najednou nemůžou toho druhýho ani cítit a prostě se rozvedou. Kolik dětí má takový vzpomínky z rozvodu rodičů jako Podnikatel, nebo i horší.


Vždyť přece slibuju. Slibuju lásku a společný život. Celý život. Dá se předpokládat, že přijde i zamračený období a že bude hůř. Nemůžu toho druhého jen tak hodit přes palubu. Už jen proto, že jsem mu to slíbila.

To, že jezdím červenou Karkulkou, je věc známá. A kdyby to někoho zajímalo, tak už jsem si zvykla. Sice to neni zelená, ale tak dobře no.

Před létem si nechal Podnikatel přibarvit do ruda i jinak bílou Krávu. Aby byly v rodině.

A poslední vozidlo, který nerespektovalo barvu, jsme vyměnili minulý víkend. Jáchymkovi začal v garáži parkovat červenej Red Castle. Je skvělej, báječnej a úžasnej. Jediny co mi chybí je přehazovací rukojeť, ale asi se s tim smířim. Je fakt, že Jách ho asi moc neošoupe, neb na procházky vyrážíme ruku v ruce, ale i tak je zlatej a hlavně na běhání nemá chybu.

Jsem moc ráda, že jsme ho nakonec vzali celej, včetně korby a všech těch hovadinek kolem, neb jsem maximálně nadšená.

Svatba se vydařila velice velmi. Vzhledem k našemu dítku se dokonce vydařila nadočekávání skvěle.

Jen jsem vyndala z auta Ovečku ve společenských kalhotech, fraku a bílý košili s motýlkem, okamžitě se ozývalo "Och" a "Ach" ze všech stran. Obřad jsme ustáli bez ztráty kytičky. Jen dvakrát zaznělo sálem Ovečky oblíbený "ha ha", který ze sebe vyráží zcela zřetelně oddělenými slabikami a velice velice hlubokým hlasem. Z obřadu se přesouval zcela neelegantně po čtyřech.

Cestu zpět na hotel prospal, čímž se dobře naladil na hostinu. Předvedl vzorový jídlo a elegantní popíjení ze skleničky a jak si tak prohlížel poddaný kolem stolu, zaskočilo mu a dávkou rozšmelcovaných brambor mi ozdobil šaty.

Tady byl jediný temnější moment. Seděla proti nám MAMINEČKA, kterážto komentovala každý soustíčko na lžičince, který jsem našemu mimískovi strčila do pusinečky. Mluvila na něj jako na dementíčka v citoslovcích – to to ale udělalo buchy buchy, viď? ty ale děláš hezky bumbi bumbi (jaký se tam asi píše i/y) ze skleničky, maminka udělá míchy míchy a dá ti hami.. Paní má víceméně na den stejně staré dítko a já jsem strašně šťastná, že jsem zůstala v  rámci možností normální. A taky, že jsem tej pani nedala pěstičkou do hubičky.

Po večeři vystřídal Jách spoustu tanečních partnerek a na každýho se zubil a hulákal "HO, HO, HO" do cca půl desáté bavil společnost ksichtama, výkřikama a výpadama proti svatebčanům a byl jak urvanej vagon. Někteří se potichu ptali, na jakym tripu jede. Z ničeho nic si mě však našel v davu, nacpal zadek vedle mě na lavici a byla konečná. Někde otočil knoflíkem a jen odevzdaně seděl. Dostal kaši, koupel, pusu a tradá do pelechu. Spal dřív než dopadl.

My jsme zůstali do druhý hodiny a skvěle jsme se bavili (i já navzdory svojí introvertní povaze). Chůvička sloužila ukázkově a ozvala se celkem dvakrát. Jedno oprávněně a podruhé ji spustil rachot ze sálu.

A ještě jedna nemilá  maličkost se vlastně vyskytla. Můj drahý, který mi věčně nadává, že si nedávám pozor na důležitý věci a když si vyndám cokoliv z peněženky, tak to tam nevrátím (neb on je v tomhle strašně důslednej), tak přesně tenhle pán zapomněl doma platební kartu, neb s ní večer před odjezdem platil. Měli jsme poloprázdnou nádrž a v kapse dohromady asi šest stovek. Já na kartě těžkej průvan a před náma vidina finančního svatebního daru, zaplacení hotelu a tankování. Sfoukli jsme to sice na krev, ale sfoukli. (myslim, že dlouho neuslyšim nic jako "zas se tu tu na stole vali karta/občanka/řidičák")

Jsem srab, looser a lenoch líná.

Pár posledních "svatebních" kiláků jsem si nechala na minulý týden a krutě to nedopadlo. Mrzí mě to, ale výčitky nemám, neb moc dobře vím, že kdyby se ona časová skulinka našla, tak bych vyrazila. Jenže byly prostě přednostnější věci, jako opečovávání Kadeřnice, příprava svatebního daru, resty ve firmě a podobný a s Jáchem se mi nechtělo, neb se o něj pokoušela nemoc a jen na svatbu s nemocnym dítkem by nebylo fajn. Takže tak.

Ale doufám, že to doběhám a nastavím cíl nový.

stav: 252/262

Ovečka pomalu, ale jistě odrůstá kočáru a já bych vzala za vděk nějakým běhacím, takže znovu přišla vybírací fáze. Mám několik horkých favoritů, ale nejspíš nebudou k mání nikde kolem nás a já bych byla docela ráda, kdybych mohla zkusit, jak moc se do toho nového vozítka Jách vejde. Nejspíš dneska objedem kamený obchody s kočárama a uvidíme, když se nepoštěstí, tak to asi risknu a objednám x-lander.

Tak jsme s tim čekali, až bude po daňovym přiznání, což se ukázalo jako moc dobrej tah. Podnikatel moc nedělal, nebyli výdaje a tudíž se berňák pěkně nadlábne. Až se mi včera zatočila hlava, když jsem to viděla.

Nicméně nový vozítko je už fakt potřeba, neb dítko se do kočáru sotva vejde samo natož ještě s nějakym fusakem, kterej teda stejně nemáme, ale asi budu muset koupit, neb zima začíná bejt svinská a deka už nestačí.

Včera se Jách konečně dočkal svých prvních bot. Je mi proti srsti rvát dítě do bot, když nechodí, jednak jsem prostě líná a pak si nemyslim, že by to bylo nějak pohodlný a nakonec to prostě zdržuje proces odchodu z domova a já dělám nerada zbytečný věci. Teď už bylo na čase, neb dítko se pomalu začíná pouštět do světa po dvou. Dva tři opatrné kroky, držkopád a rychlý přesun po kolenou na požadovaný souřadnice. Nechávám to plynout. Nevodím ho po pokoji za ruce, nestavím židle tak, aby mohl chodit, vlastně mu to nijak neusnadňuju. Prostě čekám až se s tim popere.

Za týden Ovečku čeká roční prohlídka, tak jsem zvědavá co tam předvede.

Po peripetiích ohledně provozu plavacího centra a otvírací doby, jsem Jáchu konečně přihlásila znovu na plavání. Prošvihli jsme navíc první lekci, neb to bylo v době, kdy Podnikatel ležel v nemocnici a bylo to všechno na pytel a navíc, když už jsem si vzpomněla, tak jsem nikoho z plavacího centra nezastihla.

První lekce byla dobrá a já ji statečně zvládla, i když ke konci to bylo trochu horší. Na druhou lekci jsem šla pozivitně naladěná a věděla jsem, že to zvládnem. Jách kuckal poprvé, podruhé, potřetí se z něj vyvalila voda, počtvrté zas kuckal a já ztratila odvahu. Nemělo smysl lámat to přes koleno, nechtěla jsem, aby ze mě cítil strach a bral vodu jako nebezpečí, což řekla i pani instruktorka a tak jsme se domluvili, že se prostě potápět nebudem.

Na konci lekce jsme se o tom ještě bavily a ukuly jsme plán, že pokud to rehabilitační dovolí, bude Podnikatel chodit s náma.

Ve středu jsme absolvovali první hodinu všichni tři a bylo to fajn. Já s Jáchou dělala hejbací a chodící cvičení a Podnikatel se s ním potápěl. Ne, že by Jácha nekuckal a ne, že bych se přestala bát, ale snažim se být od nich co nejdál, aby si to mohl užít a nemusel bejt zmatenej z vynervovaný matky.

Kadeřnice má problém se sluchem. No problém. Prostě je na jedno ucho hluchá.

Konečně sebrala odvahu a chystala se na operaci. Měla jít minulou středu hned ráno. Od úterý ležela v nemocnici. Ráno jí čekli, že půjde až pozdě odpoledne a pozdě odpoledne jí místo narkozy dali oběd a poslali ji domů, protože to nestihnou. Inu táhla se z Prahy domů a smiřovala se s pondělním termínem.

V pátek dopoledne ovšem zazvonil telefon a operace byla přeložena až na čtvrtek. Docela solidní holubník. Proč si páni doktoři mysleji, že může chodit do práce jak se jí zamane?

Nicméně dneskauž snad fakt půjde. Někdy odpolko ji to čeká. Tak mami – tfuj tfuj tfuj.

Rok se s rokem sešel a Podnikatel oslavil další narozeniny.

Chvíli jsme váhala co upeču a nakonec jsem si vzpomněla na andělský dort z časopisu z alberta a ten se ukázal jako nejlepší volba. Podnikatel ovocný dorty rád. A malinovej mu přišel hodně vhod. měla jsem trochu strach, že piškot bude suchej, ale obavy se ukázaly jako lichý a dort neměl nejmenší chybu.

Když jsem na dort začala rovnat maliny do tvaru číslic, přemýšlela jsem kolik tam mám napsat. Výsledný číslo mě překvapilo. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Přepočítávala jsem to sem a tam, až jsem si došla pro kalkulačku a výsledek se definitivně potvrdil. Asi fakt stárnem :-)